Novohradské hory - SK túra léto 2021

Naše letní túra zahrnovala přechod Novohradských hor a také části Třeboňské pánve. Účastnili se Ondřej, Ota, Vašek a Lenka. Za tři dny jsme ušli 105 km.

Cesta začala ve stanici Rybník, kam se dá z Plzně dojet s jedním přestupem v Budějovicích. Z vlaku jsou vidět stavební památky připomínající naší nejstarší koňskou dráhu, která sloužila především pro přepravu kamenné soli z Lince do Českých Budějovic. Z nádraží v Rybníku jsou to 2 km do Dolního Dvořiště, kde si na náměstí dáváme dobrý oběd v příjemné restauraci. Vyrážíme po červené značce a po 5 km přicházíme k baroknímu poutnímu chrámu Panny Marie Sněžné. Přilehlý klášter byl v 50. letech 20. století zbořen, kostel je dnes obnovený. Pokračujeme do osady Tichá s pozůstatky gotické tvrze (zachována zejména kamenná hranolová věž) a dále po silničce mezi pastvinami dojdeme do zaniklé vsi Cetviny. Tuto kdysi malebnou vesnici na hranici s Rakouskem postihl po 2. světové válce tragický osud. Podobně jako desítky dalších, po odsunu německy mluvícího obyvatelstva byla ves srovnána se zemí a do dnešních dnů se jako zázrakem dochoval pouze zajímavý pozdně gotický kostel.

Z Cetvin volíme zelenou značku, procházející lesními celky. Na cestě nás báječně osvěží koupel v pohraniční říče Malši. Pokračujeme přes Dolní a Horní Příbrání. Krajina je úplně liduprázná, nepotkáme téměř žádné turisty, ale ani cyklisty, což velmi kontrastuje s přeplněnou Šumavou. Scházíme do Leopoldova, kde by podle některých informací mělo být veřejné tábořiště. Informace se však ukazuje jako lichá, není zde ani možnost přenocování, ani občerstvení. Proto pokračujeme po silnici do Pohorské Vsi, kam přicházíme před 20. hodinou. Tato vesnice je jakýmsi pomyslným centrem Novohradských hor, kam se smělo i za socialismu. Dnes působí poměrně upraveným dojmem, ale občerstvení zde bylo vždy nejisté. Tentokrát nám přálo štěstí, obětavá paní v malém krámku přetáhla zavíračku asi o 3 hodiny, jako by na nás čekala. Vychlazené pivo, párky a opečené klobásy nám přišly náramně vhod. Na konci vesnice směrem na Černé Údolí vyvěrá silný pramen pitné vody; noc strávíme na louce za vesnicí.

Druhý den vyrážíme po lesní cestě do Černého Údolí, za prvním sedlem se již mezi stromy otevírá pohled na Kuní a Kraví horu. Tyto dva vrcholy jsou z celých Novohradských hor nejnavštěvovanější, i když nikoli nejvyšší (na českém území je nejvyšší Kamenec s 1074 m n.m.). Kuní horu (925 m) zdoláváme kolem 11. hodiny, Kraví horu (953 m) asi o půl jedné. Kuní hora má vrchol atraktivnější, jsou zde četné skalní útvary. Na Kraví hoře lze zase vystoupat na ocelovou rozhlednu vysokou 32 m. Scházíme do Dobré Vody, v jejímž centru se vypíná barokní poutní chrám zasvěcený Panně Marii Těšitelce. Stavba je nádherně opravená a přístupná včetně interiéru, jedinečné je její situování na úbočí Kraví hory vysoko nad okolní krajinou. Dáváme si lehký oběd v malém rodinném podniku a pokračujeme do Horní Stropnice, nikoli však přímo, nýbrž okolo kamenné pyramidy v katastru vesničky Paseky. Návštěva tohoto magického místa stojí za malou zacházku.

Horní Stropnice je dobře vybavená obec a jedno z hlavních nástupních míst do Novohradských hor. Pohled zpět na Kraví horu s poutním kostelem v úbočí je obzvlášť monumentální. Na kraji obce se nachází velmi pěkné koupaliště s možností kempování, na dolním konci náměstí stojí cenný kostel sv. Mikuláše se zachovanými románskými prvky (sdružená okna ve věži). Pokračujeme po červené značce směr Nové Hrady, asi 2 km za Stropnicí narazíme na další zajímavou památku – autenticky dochovanou goticko-renesanční tvrz Cuknštejn. Objekt můžeme obdivovat pouze zvenku zpoza příkopu, protože není veřejnosti přístupný. Další cesta vede do Terezina údolí, upraveného jako krajinářský park. Kromě několika pavilonů a bývalých hospodářských staveb je nejznámějším objektem parku umělý vodopád. Voda k němu je přiváděna z říčky Stropnice zhruba 700 m dlouhým náhonem. V celém bývalém novohradském panství, ale v Terčině údolí obzvlášť je dodnes patrná velká péče a hospodářské zásahy rodu Buquoyů, který zde sídlil po více jak 300 let. Mimochodem, Karel Bonaventura Buquoy získal panství v roce 1620 od císaře Ferdinanda II. jako protestantský konfiskát za své vojenské zásluhy, neboť byl císařským generálem a účastnil se i bitvy na Bílé hoře v listopadu 1620.

Nové Hrady jsou živé, dobře vypadající malé město, které stojí za delší návštěvu. Z vícerých památek zde jmenujme alespoň gotický hrad, který však prošel v průběhu staletí mnoha katastrofami a proměnami. Mimořádně mohutné jsou příkopy obklopující hradní jádro. Pro nás byla ovšem neméně důležitá radniční restaurace s velmi příjemnou obsluhou i dobrým jídlem – např. vepřovou panenkou podle Buquoye. Město opouštíme po červené značce již dost pozdě, nicméně po nedlouhé chůzi narazíme na Zevlův mlýn a na zde konanou jakousi akci – dalšímu točenému nelze odolat. Nedaleko bývalého hraničního přechodu prohlížíme skanzen ochrany státní hranice s krátkým úsekem nefalšované „železné opony“. Začíná se stmívat, takže plán chůze pro dnešní den nebude splněn a musíme urychleně zakempovat. Místo pro nocleh nacházíme na hrázi malého rybníka s obstojně čistou vodou. Ne vždy se neznámý hospodářský rybník ukáže přijatelný co do přístupu i kvality vody, tentokrát to ale vyšlo dokonale. Noční koupel „na Adama“ přinesla žádoucí osvěžení po horkém dni.

Další den vstáváme o něco později a pokračujeme do Vyšného, kde část výpravy nasedá do vlaku a vrací se do Plzně. Dál pokračuje Ondra s Vaškem a následující etapa má charakter pochodového cvičení s běžeckými vložkami. Odjezd vlaku z Majdaleny je stanoven na 17.40 a tudíž na zdolání příštích 34 km máme 6,5 hodiny. Celý úsek projdeme průměrnou rychlostí 5,2 km/h. Cesta bez větších převýšení vede přes Novou Ves, Krabonoš a okolo lomů na štěrkopísek nedaleko hraničního přechodu do Rakouska. Tato část historického Vitorazska byla připojena k Československu teprve v roce 1920. Dále jdeme po bývalé signálce do Spáleniště, kde se přes blízkost hranice dochovala celá řada tradičních selských usedlostí a chalup. Projdeme Rapšachem a nefalšovanou „Prdelí“ a dostaneme se do údolí říčky Dračice, která zde má charakter horského toku s řečištěm plným kamenů. Jsou zde k vidění pozůstatky těžby železných rud v podobě mohutných vyztužených hrází a vodních náhonů. Následují úseky po asfaltových lesních cestách, které dovolují „pohodlný“ běh s plnou polní na zádech. Projdeme okrajovou částí Hamru a včas se dostáváme k nádraží Majdalena. Vlak odjíždí vzápětí. Ve Veselí nad Lužnicí je hodina času na přestup na plzeňský rychlík, což právě stačí na večeři v hospodě proti nádraží.

Výlet splnil očekávání. Přispělo k tomu pěkné počasí i horská krajina, pohoda v našem malém týmu, jakož i splnění plánovaného sportovního výkonu.

OV

105 km trasy s plnou výbavou na zádech od pátku do neděle:

Dokumenty ke stažení

Fotogalerie